Nastavený směr dnešní integrace a to vytvoření všemocné Evropské vlády, která bude rozhodovat o všech problémech, není ten jediný možný, a už vůbec ne správný.
V souvislosti s integrací EU hovoří vrcholní politici stále jen o jedné cestě, to je větší centralizaci, sjednocování pravidel, podmínek a přebíraní pravomocí od národních vlád Evropskou komisí. Tato snaha však naráží na stále více problémů, vykazuje vysokou míru lobbingu a korupce a sama integrace je prosazována především z vrchu (tedy politiky), místo samotnými občany.
Cílem Schumanovi deklarace nebylo vytvořením jednoho super státu jménem Evropa, ale Evropských států, které spolu budou spolupracovat do takové míry, že vojenský konflikt mezi nimi se stane ekonomicky i politicky nesmyslný. Myšlenka, že Evropa vytvoří jeden super stát, kde na každém místě budou platit stejná pravidla, budou stejně vysoké daně, stejná výše sociálních dávek, stejné doktorská péče, stejné vyhlášky, předpisy, hygienické normy atd. je do značné míry velmi utopická. I mezi regiony v jednotlivých státech jsou patrné rozdíly, ať už se jedná o ráz krajiny, meteorologické podmínky, nářečí, tradice, zastoupení odvětví ekonomiky, zaměstnanost atd.
Tato snaha Evropské unie je tak marným bojem. Příkladem toho může být dotace na mléko a ovoce pro všechny školy v celé Evropské unii, stanovená minimální výše DPH atd. Občané dnešní podobě EU stále méně důvěřují a podle mnoha průzkumů, ztratila EU podporu v některých zemích u více než 50% obyvatel. Lídři EU však neustále postupují v nastoleném trendu, aniž by si připustili, že možná vedou EU k zániku. Je třeba si uvědomit, že pokud si chce EU zachovat demokratickou tvář, před vytvořením jednotného státu, bude muset získat podporu obyvatel v referendu, protože pro takto závažné rozhodnutí každého státu, nemá pravomoci žádná vláda.
Evropská unie by ovšem mohla vytvořit jeden stát, avšak pouze za předpokladu, že většina moci bude stále v rukou národních vlád. Evropská vláda by pak měla pouze omezené možnosti zasahovat do politik jednotlivých států. Dohlížela by na dodržování smluv (což se dnes neděje a mnoho států nedodržují pravidla, mezi nimi je i Německo či Francie), na kterých se národní státy dohodly, tvorba zahraniční politiky (či její část) a případně i monetární politiku. Dnešní systém, však je ve své podstatě neudržitelný. Dnešní Evropě vládne Angela Merkelová, která to otevřeně přiznává a již několikrát použila výrok jako moje Evropa, sama byla vyjednávat v Turecku či v Řecku za celou Evropu. K tomuto jednání přitom nemá žádný demokratický mandát. Její moc vychází pouze z Německých voleb a tak nemá žádné právo jednat za jiné země.
Toto pouze ukazuje na možné zneužití dnešního politického systému EU a v případě stále vyšší centralizace moci do Bruselu je možné obávat se ještě vyššího zneužití moci, které by mohlo vést až k nastolení totalitního systému, ve snaze zachování a udržení Evropské unie. Dnešní trend, tak může vést od úplného rozpadu až po nastolení totalitního režimu. Nadějí by pro Evropu byl silný politik, který by dokázal najít střední cestu, kde by zachoval spolupráci států, avšak omezil pravomoci Bruselu v odvětvích, kde dokážou národní státy rozhodovat samy.
Každý člověk je originál a každý má své vlastní zájmy, požitky i cíle. Tyto individuální vlastnosti tedy nelze nařídit centrálně z Bruselu, ale je třeba jim přizpůsobovat podmínky v rámci každého regionu s ohledem na tradice, historii, podnebí a ekonomické možnosti obyvatel.
