Úbytek svobody v ČR

Neustále se dovídáme o nových zákonech, vyhláškách, směrnicích a nařízeních. Běžný občan už se ve všech zákonech nedokáže orientovat. Dala by se použít známá, trochu upravená fráze: „Hoď kamenem ty, kdos ještě žádný neporušil."

Zákony tu jsou především proto, aby chránily svobodu každého občana proti jiným jedincům, skupinám či samotnému státu, který by chtěl tyto svobody narušovat. V poslední době, však zákony chrání občana před ním samotným a před následky jeho rozhodnutí. Příroda je nekompromisní a nikdo z nás si nemůže být jist, zda tu bude ještě zítra. Svoboda je pak krásná v tom, že se můžeme snažit dosahovat svých snů svobodně bez, zbytečných překážek (samozřejmě mám na mysli dosahování cílů, které neomezují svobodu ostatních).

Mnozí argumentují demokracii, kterou zde v ČR bezpochyby máme. Nemůžu říct, že by snad volby v ČR nebyly svobodné, i když nad kvalitou volebního systému lze polemizovat. Nebo snad, že by se tu zavíralo za vyjádření názoru, i když toto téma se poslední dobou v některých případech dá napadnout.

Mám na mysli svobodu. Na přednášce nám profesor řekl, ať se do všech důsledků zamyslíme nad otázkou: „Jestli o svém životě rozhodujeme sami?“, poté jsme si měli odpovědět na otázku: „ Zda děláme v životě to, co doopravdy chcete my sami?“ Často si tyto otázky pokládám a snažím se na ně odpovídat vždy kladně. Především pak na tu druhou, ovšem ne vždy si kladně odpovím.

Zpátky k tématu. Už od narození máme státem značně nalajnovaný život. Musíme vychodit minimálně 9 let na základní školu, platit zdravotní pojištění. Pokud chceme pracovat, musíme platit sociální pojištění, daně atd. Každou změnu bydliště musíme nahlásit na úřadech, stejně jako uzavření manželství, rozvod, nákup pozemku, domu, auta atd. Musíme odevzdávat daňové přiznání, kde dokonce leží značná část důkazního břemene na nás a dá se tak mluvit o presumpci vinny. Další nařízení, zákazy a povinnosti jsou spjaty i s dalšími kroky. Pokud si najdeme zaměstnání, začneme podnikat atd.

Stát zkrátka přestal věřit v lidskou slušnost a schopnost se dohodnout. Neříkám, že všechny zákazy a daně jsou špatné, ale řekl bych, že stát už zasahuje do našich svobodných životů až příliš. Ve snaze zajisti bezpečné a rovné sociální podmínky pro všechny. Avšak život je spjat s rizikem, ať už letíme letadlem, jedeme autem, vydáme se na procházku atd. Vždy tu je riziko, že tato cesta bude naše poslední. Stát nemůže zaručit rovné a bezpečné prostředí, to je proti zákonům přírody. Dnešní právo už je tak složité, že žádný právník neovládá dokonale všechna jeho odvětví. Dokonce i dva odborníci na stejné právo se vždy neshodnou na jeho stejném výkladu.

Stát by se tak měl vrátit ke svému základnímu účelu, ochraně svobody a to ochrana svobody jedince před jinými jedinci, skupinami nebo státem, který by chtěl jeho svobody narušit či poškodit. Cílem státu není spasit svět a společnost, to ostatně ani nedokáže. Toto musí vycházet ze společnosti, od jednotlivců a až pak se stane svět lepším. Čím víc tedy lidé dostanou svobody a ponesou více rizika za vlastní činy, tím si budou více vážit sami sebe i ostatních. Dnes už se plno lidí přestalo spoléhat na sebe samotné, ale stále více spoléhají na stát.

Jako příklad bych uvedl starobní důchod. Lidé se už nespoléhají na vlastní rodinu a vlastní úspory, ale spoléhají se na to, že se o ně postará stát. Stát však přebytky, které dlouhou dobu na tomto účtu měl, již prohospodařil a nyní budeme muset doplácet starobní důchody my všichni. Navíc pro nás samotné je velmi sporné, kdy a jaká výše důchodu bude vyplácena nám samotným. Nejsmutnější je na tom, že nikdo z nás se nerozhodl pro tento způsob spoření dobrovolně, ale všem to bylo přikázáno. Nechci tímto rušit veškerou solidaritu v rámci sociálního státu. Její přemíra, ovšem je značně kontraproduktivní, vede k jejímu zneužívání a celkovému znechucení lidí být solidární. Věřím, že většina lidí by bylo solidárních i bez příkazů státu a pravděpodobně by svoji solidaritu projevovali daleko efektivněji.