Naše civilizace už toho mnoho dokázala. Jak však jednou obstojíme při srovnání s velkými starověkými civilizacemi? Jsme doopravdy tak civilizovaní, technologicky i duševně vyspělí, abychom se mohli považovat se ty nejvyspělejší?
Dnes jsem sledoval zajímavý dokument o Machu Picchu. Vybavil jsem si také pyramidy v Gíze, Stonehenge či Velikonoční ostrovy. Všechny tyto stavby postavily civilizace, o kterých toho moc nevíme a přece po sobě dokázali zanechat neuvěřitelná místa, které by byl problém postavit i s dnešní technikou. O to úchvatnější je, že tito lidé to dokázali s mnohem primitivnějšími nástroji a stavby vydržely až do dnes.
Z úspěchů těchto civilizací mě napadly hned dvě myšlenky. První z nich je, co jednou zůstane po naší civilizaci. Je vrcholem naší civilizace přistání na Měsíci či trvale obytná stanice na oběžné dráze IS? Či snad velké aglomerace měst a vysoké mrakodrapy? Nebo nás snad ještě největší úspěch čeká v podobě osídlení Měsíce či Marsu? Osobně věřím, že naše civilizace by byla jednou schopna takto velkého úspěchu. Jsem přesvědčen, že máme dostatek géniů, kteří dokážou pracovat na takto složitých projektech a jsou schopni objevit nové technologie, které by nás popohnali dál k cíly. Co však může být problémem, je společnost, která je nezbytným základem k pokoření takto velkého cíle. Podle mého názoru je velmi špatné považovat se za nejvyspělejší civilizaci, která kdy na světě byla. Toto hodnocení můžou udělat až lidé v budoucnu. To oni budou naše úspěchy či neúspěchy porovnávat se starými Egypťany, Římany, Řeky, Féničany, Inky, Babyloňany atd. Naše civilizace však ještě nezanikla a můžeme toho ještě mnoho dokázat a je i na nás, zda pozitivního či negativního.
Druhou myšlenkou je pohled na jednotlivce. Jde o běžné občany, dělníky, kteří stavby stavěli a přitom věděli, že se nikdy nedožijí jejich dostavění. Či panovník, který stavbu započal a doufal, že jeho potomci vše dokončí a práce několika lidí, generací, tak nebude zbytečná. Říkám si, zda není problém dnešních lidí, kteří chtějí vše hned a neumí se dívat více do budoucna. Zda není problém naše neustálé spěchání, když přitom ani pořádně sami nevíme za čím. Neustále nabytý program věcmi, které musíme udělat a přitom není jediné volné místo na to, zastavit se. Sednout si a přemýšlet nebo se jít jen tak projít a užívat si života ze samé podstaty bytí, z jeho samotné existence. Dříve bylo základní potřebou lidí sehnat jídlo, vodu, suché a bezpečné místo pro přespání. Dnes, když většina lidí v naší společnosti tyto potřeby má, tak i nadále spěcháme a potřebujeme mnoho dalších věcí jako je auto, počítač, mobil, dovolená atd. Otázkou však je, kdy nastane stav, kdy budeme spokojení a dokážeme si doopravdy užívat života? Nebyli snad lidé, kterým stačil ke spokojenosti jen plný žaludek, něco k pití a mít kde přespat spokojenější než my?
Domnívám se, že každý z nás by se měl aspoň jednou v týdnu na chvíli zastavit. Přestat se stresovat, myslet na všechny povinnosti a začít si užívat přítomnost, sledoval přírodu, lidi, zvířata atd. Dívat se, jak vše funguje tak nějak automaticky. Jak je vše krásné jednoduché a přitom tak složité. Jsem přesvědčen, že by si každý vážil více toho, co má a nespěchal neustále někam dál, když většinou ani nevíme kam. Nemáme už vše, co potřebujeme právě teď? Jen je potřeba se zastavit a připustit si tuto myšlenku.
Najít si chvíli sám pro sebe, by nám mohlo pomoci přehodnotit některé naše zbytečné aktivity, které vykonáváme a tak doopravdy začít pracovat na tom, co má smysl a tím i dokázali velké věci jako společnost.
