Daňové ráje, dobře či špatně

Co jsou to daňové ráje? Všichni politici i většina občanů se shodnou, že daňové ráje jsou špatné a nežádoucí a firmy, které sídlí v daňových rájích, je třeba zavrhnout.

Obecně se daňovým rájem označují státy, kde jsou mimořádně nízkými daněmi zvýhodněny zahraniční firmy. Je to přibližně rok, co celý svět obletěla kauza Panama Papers, kdy významní světoví politici, sportovci, celebrity a korporace vyváděly své zisky do států s nízkými daněmi. Daňové zákony samozřejmě mají paragrafy, které velmi často staví vyvádění příjmů a zisků mimo zákon. Aktéři této kauzy, však samozřejmě věděli, jak tyto paragrafy nejlépe „legálně“ obejít či alespoň zamaskovat vyvádění zisků tak, aby pro finanční správu bylo náročné až nemožné odhalit obcházení zákona. Podle obecně přijímané teze by měl být zisk či příjem zdaněn v tom státě, na jehož území vznikl.

Je zajímavé, které státy se objevují a jsou jmenovány jako daňové ráje. Kromě států, které by každý předpokládal jako Panama, Bahamy, Britské panenské ostrovy to jsou i státy ze západních zemí. Server Lidovky.cz vytvořily seznam 10 nelepších daňových rájů. Seznam zemí vypíšu podle pořadí Delaware (stát USA), Lucembursko, Švýcarsko, Kajmanské ostrovy, Londýn (Velká Británie), Irsko, Bermudy, Singapur, Belgie a Hongkong. Zpravodajství BBC zveřejnilo seznam 10 států s nejvyšším bankovním (finančním) tajemstvím, dá se tedy jen odhadovat, kolik peněz v těchto finančních centrech prochází z nezdaněných zisků, z šedé a černé ekonomiky celého světa. Seznam opět vypíšu podle pořadí Švýcarsko, Hongkong, USA, Singapur, Kajmanské ostrovy, Lucembursko, Libanon, Německo, Bahrajn, Spojené arabské emiráty. Evropská komise přišla se seznamem 81 rizikových zemí, u nichž je vyšší riziko vyhýbání se daňovým povinnostem. Mezi zeměmi jsou i státy jako například Austrálie, Izrael, USA nebo Čína. Je však utopií označovat za daňový ráj všechny státy, které mají nižší daně.

Je tedy velmi obtížné vymezit státy, které jsou či nejsou daňovým rájem. Např. předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker bývalí Lucemburský předseda vlády, se svou vládou pomáhal nadnárodním firmám platit nižší daně a vyjednával s nimi výhodné podmínky, když zdaní svůj zisk v Lucembursku na místo v jiných státech. Dnes se ve své funkci staví do role muže, který chce s daňovými ráji bojovat. Jako Lucemburčan by tak mohl začít ve vlastní zemi. 

Problémem je již samotný vznik daňových zákonů a jejich složitost. Daňoví poradci mě dají za pravdu, že často stačí jen změnit jedno slovo v zákoně, které může změnit význam paragrafu a jeho dopad na užití v praxi. Některé paragrafy jsou napsány tak ne jednoznačně, že ani daňová správa neví, jak přesně tyto paragrafy vykládat a musí rozhodnout až soud. Vyznat se tedy v daňových zákonech je někdy dost náročné a zaplatit si kvalitní daňové poradce se vyplatí. Daňové zákony schvalují politici, kteří podléhají tlakům od nadnárodních korporací, vlivných osob a i vlastním zájmům (politici také odvádějí peníze do daňových rájů) a tedy je i pro ně výhodné vsunout do zákona výjimku či pozměnit jeho znění v jejich prospěch. Finanční správa, která se chová dosti arogantně k malým a středním podnikům či fyzickým osobám ví, že nadnárodní korporace disponují silnou armádou právníků a daňových poradců, takže si obvinění z vyvádění zisků těchto společností a osob rychle rozmyslí. Ředitele finanční správy jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra financí, je tedy i v jeho zájmu vést finanční úřady tak, aby neprověřovali lidi, kteří mají vliv na jeho kariéru.

Další problémem je samozřejmě samotná složitost daní. ČSSD vyzvedla do veřejné debaty progresivní zdanění příjmů. Nechci zde spekulovat nad tímto návrhem, jen je zajímavé, že návrh sám daně ještě více komplikuje. Pro vládu je samozřejmě výhodné zdanit především zaměstnance, živnostníky a malé a střední firmy. Tyto firmy se nemůžou dostatečně bránit a je pro ně nemožné či velmi riskantní a finančně náročné odejít do daňových rájů. Zavádí se proto EET, kontrolní hlášení, progresivní zdanění atd. Nad přínosem pro společnost z výběru těchto daní by se dalo spekulovat. Připomíná mě to spíše klam rozbitého okna (viz. níže). Tyto peníze se tedy zdaní jinde a stát si na své stejně přijde. Je třeba si uvědomit, že stát reálně zdaní obrovskou část z příjmů a je tedy třeba si položit otázku, zda je takto vysoké zdanění morální a zda za něj občané dostávají od státu náležité služby.

Dalším z řady problémů je samozřejmě sazba daně. USA jsou jednou z nejstabilnějších, nejbohatších, nejsvobodnějších a nejpokrokovějších zemí světa. Pro tyto úspěchy je symbolem Wall street a znak dolaru. Ale co je hlavním a nejdůležitějším motorem země je konkurence. Konkurence a volný trh jsou ve výsledku velmi výhodné pro celou společnost. Je třeba si uvědomit, že se nejedná jen o konkurenci mezi podniky, ale i konkurenci daňovou, státních služeb atd. Jednotlivé federální státy si mezi sebou konkurují a snaží se přetáhnout sídla firem a nejschopnější lidi na své území. Státy mezi sebou musí soupeřit a v případě zavedení vysokých daní se firmy přesunou do jiného státu s výhodnějšími podmínkami, který je rád přivítá. To brání politikům v zavedení extrémně vysokých daní a nutí je z vybraných daní dávat občanům náležité služby, protože stejně jako firmy i oni mohou odejít do jiného pro ně výhodnějšího státu. Podobný princip funguje i ve Švýcarsku. EU by naopak chtěla zavést jednotnou sazbu daně pro všechny státy. Naopak někteří ekonomové diskutují nad výhodností daňové konkurence i v ČR na úrovni krajů.

Boj s daňovým rájem je většinou jen mediální hysterií. Zachování daňových rájů je v zájmu vlivných osob, korporací a politiků. Daňové ráje tu tedy zůstanou a vyvádění peněz do nich také. V zájmu občanů by mělo být se naopak stát daňovým rájem nebo se k němu alespoň více přiblížit. Myslím tím daňový ráj pro všechny. Přehledné daňové zákony s nízkými sazbami, které odradí firmy od nákladného a do značné míry riskantního vyvádění kapitálu. Malé a střední firmy, živnostníci i zaměstnanci by si měli zvládnout sestavit daňové přiznání a další byrokracii sami a sazby budou odpovídat kvalitám služeb, které stát poskytuje i toto je bude motivovat k jejich placení. Ovšem toto je bohužel z dnešního pohledu utopie. Mnoho politiků láká voliče na zvýšení zdanění. Vyšší daně se však nejčastěji obrátí přímo proti těmto voličům, aniž si to uvědomují. Ti skutečně bohatí a vlivní si totiž zaplatí daňové poradce, kteří jím reálnou výši zdanění sníží či rovnou příjmy vyvedou do některého z daňových rájů.

Jestliže existuje daňový ráj, kde je potom daňové peklo?

Klam rozbitého okna (popis z pohledu článku)

Pokud osoba, zaplatí vyšší daně, bude mít stát více peněz na přerozdělováním ostatním občanům, stavění silnic, dotací atd. Avšak peníze byly odebrány občanovi, který s nimi měl jiné plány.

Kdyby byly tyto peníze ponechány občanovi, mohl za ně nakoupit zboží či služby. Firma či živnostník pak mohli zvýšit mzdy nebo poptávat další služby atd., tím zvýšit zaměstnanost a celkový blahobyt společnosti.

Problém je v tom, že v případě zdaní peníze nebudou efektivněji využity a část se ztratí v korupci, v nákladech na byrokracii atd. Vyšší daně tedy neznamená lepší stát a tím i bohatou společnost.

Zdroje:

http://www.bbc.com/news/business-35998801

http://byznys.lidovky.cz/10-nejlepsich-danovych-raju-kam-se-ztraci-nezdanene-penize-pzb-/moje-penize.aspx?c=A100810_121738_moje-penize_abc

http://zpravy.e15.cz/zahranicni/ekonomika/prvni-nastrel-seznamu-danovych-raju-z-pera-evropske-komise-je-na-svete-1321266

https://www.gobankingrates.com/personal-finance/10-best-tax-havens-world/14/